Prodloužený víkend 25-27.5. Adršpašské skály, plavba jezírkem, Vlčí rokle, den druhý.
Druhý den, 26.5., máme v plánu dojet vláčkem do Adršpachu, projít skalní město a Vlčí roklí zpět. Čekáme úplně sami na zastávce, vlakem jsem už dlouho nejel. Prodleva 10 minut a kyselý obličej Majky (žena) naznačuje, že špatný začátek určitě dobře skončí...
Po 15 minutách odcházíme asi 500m ke vchodu do skal, kde je jízdní řád - jsem v podezdření, že neumím z řádu odečítat a že se se mnou možná holky v Ádru ztratí.... ("naprosto nelogicky" na samotné zastávce jízdní řád není...). Čtu z řádu, že už poprvé jsem četl dobře a na zastávce na potvrzení právě houká hodně opožděný vlak výsměšnou písničku, že nám ujíždí... Další jede za hodinu
. Nevzdávám se původního plánu, i když nás po vláčku čeká tůra vzdušnou čarou přes 12 km a já moc dobře vím, že půjdeme nahoru a dolů a tak pořád.... Dávám pivo, Majka malé tmavé ženské pivo, Helenka pepsi, tep se uklidňuje a jdeme do druhého kola
. Odečítáme z potůčku u cesty a učím holky hledat ve vodě pstruhy, kterých je tu plno.
Vlak má tentokráte "jen" 15 minut zpoždění (normálka, říkají místní - škoda, že tu na poprvé nikdo nestál). Ještě se dozvídáme, že se zde nastupuje a vystupuje za jízdy. Helenka už po tom všem ustrašeně mlčí a atak jí raději znovu a znovu vysvětlujeme, že to je jen legrace.
Konečně u vstupu do skal.
Pohled na jezírko bere dech. Nechávám natěšené holky odejít na okružní obhlídku jezírka a užívám si filmařské svobody, máme domluvený sraz .
Zamířím na krásnou vyhlídku pod scenérií z natáčení filmu Třetí princ, nikde nikdo. Tudy musí holky při obhlídce projít a tak se tu "rozbaluji" a pouštím z hlavy místo srazu z domluvy. Natáčím a přilétá kačena, za pár minut kačer. Lepší jako v pohádce.
"Tady bych vydržel", myslím si, když mne "vyruší" vzdálené volání. Holky jsou asi na místě srazu? Jezírko neobcházely, vrátily se a tak nebýt jejich volání, čekám tam na ně do dnes... Vstupujeme do skal, nabádám je, ať si vezmou klacíky, že budou podepírat skálu - Homoli cukru, - aby nespadnula. Majka mi po letech žertů moc nevěří, ale Helenka klacík bere. A Homole je tu.
Projdeme okolo Varhan a Přilby ke vstupu.
Železná brána s verši Schumanna a Tolstého nás vpouští dále na dřevěnou cestu ke Slonímu náměstí.
Projdeme okolo Čertova mostu, Malého vodopádu až k Velkému vodopádu. Byl jsem zde naposledy asi před 25ti lety. Přemlouvám Majku, ta hvízdá na prsty - signál, na který se tehdy pouštěla voda. Nefunguje. Možná je málo vody.
Odcházíme po deseti minutách, když náhle za zády slyším jak průvodkyně s lidmi volá :"Krakonoši pusť nám vodu", my dva se s Helenkou rychle vracíme a vodopád se valí. 
Hurá. Hold 25 let je dlouhá doba a tak se taky heslo mění... Teď už jen abychom stihnuli jezírko. Je zde pěkná fronta a to ještě není plná sezóna. Když spočítám vstupné 50 Kč , 50 lidí na loďce, okruh 11 minut, tak s rezervou zde vydělávají přes 10t za hodinu. Stačí pokladní a 4 lidé, 100 tisíc denně...(Ale jsem zde za krásami - nepočítat...)
Čekáme asi půl hodiny a konečně jedeme lodičkou po jezírku. Za odměnu máme filmařské místo úplně vpředu na loďce s 50ti lidmi. Užijte si komentáře lodivoda....
Po vystoupení z lodičky se všichni vydali doprava, zpět k pokladně. My jsme šli podle plánu vlevo na naši tůru Vlčí roklí. Helenka i Majka po chvíli opět zapochybovali o mé orientaci a přemýšlely nahlas jestli děláme dobře. Prudké schody nahoru a dolů.
Občas chybící zábradlí nebo stup a nakonec malé ale nepříjemné zranění Majky o neupravené zábradlí, těsně vedle oka. To vše vyústilo v tichou, dusnou, napjatou atmosféru, do které se Helenka opakovaně ptala, jestli se díváme na nějaký (snad čtvrteční) seriál o přežití a jestli opravdu trefím...
Po závěrečné části na volných půlkmenech mezi napůl rašeliništěm a bahništěm jsem (odsuzován ženskými) byl sám rád, že jsme našli kousek rovné a pevné plochy na jídlo, pití a zklidnění.
Na skále za námi jsem viděl poprvé v životě smrk (viz fotogalerie), který růstem vytvořil slušný ovál, holt vlčí rokle. Doteď přemýšlím, jaké posuny to způsobily - půda, sníh, skály? Následující úzká cesta lesem sem tam po kořenech a sem tam po dřevěných můstcích už byla v pohodě.
Na hotelu jsme jednolitě upadnuli do peřin a vstali až na pozdní večeři.
Náhledy fotografií ze složky Adršpašské a Teplické skály 2012
